Spolu sami

Některé věci se změní hned, jakmile člověk překročí hranici. Gmünd voní čerstvě nařezaným dřevem, auta a nákladní vozy dávají chodcům přednost na přechodu. Pekaři prodávají tradiční rakouské plundry a ořechové rohlíčky. Plakát s nápisem „Jsme vlastí velkých uprchlíků“ žádá o příspěvky do sbírky. Na náměstí lemovaném vypulírovanými fasádami v pastelových barvách se staví stánky a stromky na vánoční trhy.

O několik stovek metrů dál na západ se v Českých Velenicích krčí jeden noční klub vedle druhého, mezi nimi kasina, nehtová studia, vetešnictví. „Heute fünf Mädchen (dnes pět dívek)“ hlásá tabule na domovní zdi. Před ní si dva chlapci ve školním věku hrají s větvemi, které házejí na silnici. „Novohradskými horami ve společnosti svatých,“ sděluje nám v krkolomném německém překladu leták ve formátu A4. „Kostely pro většinu z nás představují jen stavby. Většinou neznáme ani jejich jména a příběhy, natož potom osudy svatých.“ Vedle letáku visí česká verze pozvánky na přednášku v česko‑rakouském centru Fenix.

V bývalém kině pohraničního města České Velenice toto centrum povstalo skutečně jako fénix z popela. Přestavba stála téměř 23 milionů Korun, 17 milionů zaplatila Evropská unie, 5 milionů město, zbytek byl uhrazen ze státní pokladny. Od února 2014 jsou zde pro Čechy i Rakušany dveře otevřené. Projekt má podporovat bilaterální vztahy „ze spodu“, píše partnerské město Gmünd. Fenix má pomoci, aby se spojilo to, co kdysi patřilo k sobě.

Z ptačí perspektivy vypadají třítisícové České Velenice ještě pořád jako předměstí o něco většího Gmündu. Do první světové války tomu také tak bylo. Od roku 1907 spojovala gmündskou radnici a tehdejší hlavní nádraží, které stálo na území dnešních Českých Velenic, trolejbusová linka – něco takového byla tenkrát malá senzace. K překonání 2,3 kilometru dlouhé trasy stačila trolejbusu asi půlhodina.

V roce 1919 však Saint-Germainská smlouva určila hranice nanovo. Území kolem hlavního nádraží bylo přislíbeno Československu a brzy nato přejmenováno na České Velenice. Když nacisté v roce 1938 obsadili Sudety, opět je přejmenovali na Gmünd-nádraží. „Znovu se obnovuje historická hranice mezi Čechy a Dolním Rakouskem,“ tak to dodnes formuluje město Gmünd na svých oficiálních internetových stránkách. Po válce se České Velenice vrátily k Československu a až do roku 1989 je od Gmündu dělila železná opona.

Od té doby už uběhlo více než čtvrt století – je to dostatečná doba na to, aby k sobě sousedé našli cestu? Lucie Císařová kroutí hlavou. „Ne. Obě města mají jen velmi málo společného. Jezdíme k sobě navzájem nakupovat. Ale to je asi tak všechno. Spojuje nás jenom konzum.“ Císařová v Českých Velenicích vyrostla. Po deseti letech života v Praze se vrátila zpátky, aby i její děti vyrůstaly na venkově. „Ve velkoměstě nemůžete děti pustit ven samotné, tady můžou chodit do školy samy,“ říká. „Samozřejmě že hranice láká zločince,“ míní. Bývalo prý nepříjemné vidět mladé ženy, jak stojí na ulici a čekají na zákazníky z Rakouska. Ale to se prý zlepšilo od té doby, co město spolupracuje s bezpečnostními agenturami.

Za chvályhodnou považuje Císařová iniciativu města v péči o děti. Sama zde jako dobrovolnice tři roky vedla mateřské centrum, nyní za tuto činnost dostává od města plat. Pro rodiče a děti na obou stranách hranice nabízejí v prostorech centra Fenix kutilské a sportovní kurzy. Odnaproti přichází ale účastníci jenom ojediněle, většinou jsou to Češky provdané za Rakušany a několik prarodičů s vnoučaty. Děti se dorozumí beze slov, rodiče mluví anglicky. Řeč svých sousedů neumí totiž téměř vůbec.

Vzdáleností to nebude. Z jedné strany na druhou je to pěšky jenom pět minut. Člověk by si ani nevšiml, že se ocitl v zahraničí, kdyby pod štítem s názvem města Gmünd nevisel ještě další – tmavomodrý se žlutými hvězdami a nápisem „Rakouská republika – EU“ (někdo na něj nalepil srdce v národních barvách červené a bílé). Asi dva kilometry na severovýchod na automobilovém hraničním přechodu sice ještě stojí budky pohraniční policie, na rakouské straně jsou ale stažené rolety. Na okně je přilepen lístek s nápisem: „Reklamní plocha k pronájmu za věcné či peněžní dary pro dům mládeže.“ Široko daleko žádný pohraničník. Ti mají nyní v Rakousku pravděpodobně jiné starosti než hlídat přechod do Českých Velenic. Na české straně stojí několik policejních aut. Dva muži ve žlutých signálních vestách kynou dlaněmi a nechávají projíždět jedno auto za druhým.

Zdeňka a Kateřina Šollarovy mají s němčinou také těžkosti. Obě ženy, matka s dcerou, zpívají v Českých Velenicích ve sboru „Glamini“. Jméno odkazuje ke gladiolám, což jsou podle nich „ženské květiny“. Na programu zkoušek jsou evergreeny z celého světa, ale výhradně v češtině, říká 65letá Zdeňka, která se podle vlastních slov angažuje pro místí kulturu celý život. Označuje se za lokální patriotku. „Žiju tady ráda, ať se děje, co chce.“ S hrdostí zmiňuje trolejbusy, které zde měly jezdit před více než sto lety. Postavila je mimochodem firma Daimler z Vídně, jak se lze německy a česky dočíst na informační tabuli.

Od té doby, co je hranice do Gmündu otevřená, prý České Velenice rozkvetly, domy a ulice se opravily, „všechno to udělali moc hezky,“ říká Zdeňka Šollarová. Za nákupy nebo na vánoční trhy jezdí rodina do Rakouska. Někdy také do bazénu (tam není němčina potřeba, protože v něm pracuje hodně Čechů), jindy zase na procházku nebo na vyšetření do nemocnice. Jsou tam čeští lékaři a také překladatelé, vypráví 37letá Kateřina. Mnoho Rakušanů prý potkala, když pracovala v lékárně. Asi 90 procent zákazníků prý přicházelo ze sousední země, většinou muži. Na rozcestníku ve Velenicích jsou vyznačeny nádraží, pošta, policie, radnice, hřiště a kostel. Vše je napsáno česky, jen vedle nápisu „lékárna“ stojí i německý překlad „Apotheke“.

Osobní kontakty s lidmi ze sousedního města Zdeňka ani Kateřina Šollarovy nemají. Kvůli nasazení pro kulturu v Českých Velenicích jim na to, jak říkají, nezbývá čas. Nad otázkou, zda se obě města spolu sžila, váhají. Dcera je toho názoru že ano, při festivalu „Übergänge – Přechody“ se dá prý celý víkend sledovat, jak se skrze kulturu obě dvě města spojují. Festival se koná jednou za dva až tři roky.

Přivést lidi dohromady častěji než jednou za takovou dobu patří k úkolům, které má na starosti Kateřina Žajdlíková – 29letá žena z Ostravy, která žije v Třeboni. Centrum Fenix vede, jak sama říká, „dohledem zvenčí“. V budově, která se renovovala z peněž Evropské unie, to ještě pořád voní novotou, všechno se leskne. Ve vstupních prostorech visí stříbrné a růžové vánoční ozdoby, na zdi je připevněna plochá obrazovka. Sedadla v multifunkčním sále jsou vypolstrovaná sametově rudou látkou. Vše působí velmi příjemně.

Abstraktní Evropa

Příčinou toho, že se Rakušané kulturních akcí v Českých Velenicích účastní jen zřídka, nemůže být vybavení centra, ale ani jazyková bariéra. Při přednáškách v centru Fenix je vždy k dispozici tlumočník. „Je třeba změnit obraz, který Rakušané o Češích mají,“ míní Žajdlíková. „Musíme ukázat, že tu máme něco, co se vyplatí navštívit.“ Jestli se jí to s Fenixem daří, nechce deset měsíců po jeho otevření ještě hodnotit. „České Velenice se samy musí naučit fungovat a najít své místo, naučit se mít samy sebe jako město rády,“ míní vystudovaná muzikoložka, „i když to tak místní možná nevnímají.“ Představy o sjednocené Evropě jsou podle ní abstraktní, složité dějiny města a hranice po dlouhou dobu obehnaná ostnatým drátem naopak blízko.

Jan a Tereza hranici přecházejí skoro každý den. Oběma je 17, bydlí v Českých Velenicích a chodí na obchodní akademii v Gmündu. Za několik měsíců tam budou skládat maturitu – z němčiny a angličtiny, stejně jako z češtiny nebo francouzštiny. Pracovat v zahraničí nutně nechtějí, ale doufají, že s dobrým jazykovým vybavením budou mít i doma lepší šanci na uplatnění. Že je Rakousko tak blízko, popisují oba jako výhodu. Protože chodí v Rakousku do školy, do sportovního klubu a do hospody, má Jan pocit, že má v Rakousku víc přátel než v Česku.

Cesta zpátky k nádraží vede kolem pomníku. „Děkujeme,“ stojí na něm v azbuce. Nad nápisem visí sovětská hvězda. Pamětní deska na druhé straně ulice připomíná, že kaštany lemovanou cestu zvolil v roce 2012 Jihočeský kraj „alejí roku“. Mezi holými stromy prochází několik Romů. Krátce předtím mi jedna místní žena sděluje, že to, co jí v Českých Velenicích vadí, je místní menšina. Romové se vracejí z nákupu, přecházejí ulici. Na přechodu zabrzdí auto a nechá je přejít. Má českou poznávací značku.

SERIÁL Prager Zeitung    ŽIVOT NA HRANICI

Evropa bez hranic – to je sen mnoha lidí v Evropské unii. Jiní by zase tváří v tvář všem uprchlíkům, kteří dnes v zemích jako Německo a Rakousko hledají ochranu, nejraději všechny brány zavřeli. I v Česku se diskutuje o tom, jak chránit státní území před přistěhovalci. Prager Zeitung navštěvuje místa ležící na hranicích. Kdo hledá uprchlíky, je v Českých Velenicích na špatné adrese. Správně je tady ale ten, kdo si chce udělat manikúru. V Českých Velenicích si můžete každý prst nechat nalakovat v jiném nehtovém studiu.